Svet-Stranek.cz
Pro milovníky cestování, přírody,fauny a flory,historie a lidí.
Stránky Eduarda ANTONÍNA

Cestování po Mexiku v lednu 2009:Pro milovníky cestování, přírody,fauny a flory,historie a lidí.

Cestování po Mexiku v lednu 2009

Mexický deník

5.1.2009

Přesně v 8.00 dorážíme na letiště. Jsme čtyři. Míša už je na letišti asi o půl hodiny dřív, protože ji vezl Tomáš z domova. Klára letěla asi o 2 hodiny dřív přes Londýn. Sněží a je dost velká zima, určitě dost pod nulou. Všude je námraza, tak se bojíme, jestli vůbec odletíme. Na letiště nás vezl Ski autem pan Topinka, což je Norikův kolega. Pravidelný odlet z Prahy je v 10.05. Teď už sedíme v letadle, je 10.10. a čekáme na odlet. Venku je sibérie a na zítra hlásí -20, tak jsme rádi, že tomu uletíme. Na letišti jsem si ještě koupila hodinky, dali jsme si v hospodě pivo, čaj, sprite a studený zelený čaj a zaplatili jsme 420 Kč. Pražské letiště je asi opravdu jedno z nejdražších na světě. Je 10.40 a startujeme. Po cca hodině jsme nad Paříží a klesáme, dostali jsme čaj, kafe a croisant, což bylo fajn, protože už jsme měli docela hlad. Přistáváme téměř na čas v 11.56, tak snad přestup zvládneme. Máme na něj necelé dvě hodiny. Běžíme k autobusu. Mají to dobře značené, ale cesta autobusem po letišti je docela dlouhá. Pak úprk k další kontrole zavazadel. Tady nastává malá komplikaci s vodou, kterou jsme koupili v Praze na letišti. Musíme ukázat účtenku a láhev nám zatavují do igelitu. Eda pak ještě stihl fotit prostory letiště, tak mu ochranka zkontrolovala foťák, jestli nevyfotil něco zakázaného. Teď už si můžeme oddychnout. Sedíme na boardingu a vše jsme zvládli v pohodě. A už je to tady - zpoždění. Původně jsme měli odletět ve 13.35 a teď je na tabuli odlet v 15.00 – zatím. Jdeme si tedy koupit sendviče a hlavně „první panáky“ této cesty. V Duty free jsme si s Edou a Norikem koupili balení pěti lahviček whisky. Letadlo je úplně plné, takže dostáváme bohužel palubní lístky každý jinam. Je 15.00 a sedíme v letadle. Je 16.20 a oznamují nám, že vzhledem k počasí – konkrétně námraze – ruší náš let. Nejen mezi námi vypuká trošku hysterie, protože nikdo netuší, co se bude dít dál. Je 17.00 a konečně nás aspoň pouští ven z letadla. Nemáme žádné informace, jen že u nějaké přepážky dostaneme informace co dál. Je 18.00 a stojíme už skoro hodinu ve frontě na informace. V Paříži zrušili veškeré lety, takže je tu strašně moc lidí, obrovská fronta a nikdo nic neví. Bohužel jsme nevěděli, že čím rychleji vypadneme z letadla, tím větší šanci budeme mít na náhradní let a z letadla jsme vycházeli mezi posledními. Fronta je šílená, nekonečná, nemáme jídlo a jen trochu pití. Po pěti hodinách ve frontě přinesli láhve s vodou, lidi se o ně málem poprali, ale naštěstí jedna na nás také zbyla. Zmocňuje se nás už dost silná panika, že do Mexika neodletíme, což bylo horší ještě o to, že Klára z Londýna do Mexika odletěla, takže teď je někde nad Atlantikem a netuší, že v hlavním městě Mexika zůstane úplně sama. Ve 21.30 jsme na řadě. Zbyl na nás přímý let pro všechny společně na 7.1. v 10.30. Což nakonec docela jde, čekali jsme to horší. Báli jsme se, že buď vůbec neodletíme, nebo nás rozdělí nebo budeme mockrát přestupovat. Nechápeme, jak mohli všechny ty čekající lidi narvat do letadel. Vzhledem k tomu, že let byl zrušen z důvodu počasí, nemáme nárok vůbec na nic. Jen na jeden sendvič, který si můžeme vyzvednout jen u jednoho jediného fungujícího stánku, takže opět stojíme dost dlouhou frontu. Organizace zmatků na letišti je dost strašná, respektive není žádná. Nevíme kam jít, co dělat. Nejdřív jdeme hledat batohy. Ty jsme naštěstí asi po necelé půl hodině našli. Teď lítáme z jedné strany letiště na druhou a hledáme kde bychom mohli tuto noc přespat. Zároveň hledáme nějaké informace, abychom si sehnali hotel aspoň na další noc. Posílají nás všude od čerta k ďáblu, ani nevím, jak dlouho už tu běháme. Nakonec nám v jedné pobočce turistické kanceláře pomáhá ochotný pán, který i přesto, že tam má dost fofr, projevuje účast a hledá nám hotel, který bychom byli schopni zaplatit. Nakonec našel ubytování ve Formuli za celkem slušnou cenu, zvlášť s ohledem na to, že jsme v Paříži. Tak si ho objednáváme na obě noci. Řešíme, jestli pojedeme metrem nebo taxíkem. Nakonec se shodujeme na tom, že jsme tak unavení, že zkusíme taxíka. Vyjdeme na stanoviště taxi a zase obrovská fronta a navíc ještě na mrazu, odhaduji to tak na -15. A pořád jezdí jen samé osobáky, do kterých se v pěti nevejdeme. Jdu se tedy zeptat kluka, který dopravu organizoval a hlídal, aby se lidé o taxíky nepoprali, jestli by nebylo nějaké auto pro pět lidí. Poslal nás tedy dopředu a první velké auto bylo naše, takže jsme jeli nakonec asi za 10 minut. Taxík byl celkem levný /50eur/. A hotel taky (117 eur – 2 noci). Jmenuje se Etap a je v ulici Dr. Babinski. Jeden pokoj má Dáša s Edou a jeden Míša, Norik a já. Je 1.36 minut a jsme v posteli. Hurá.

6.1.2009

Vstáváme celkem pozdě, v 8.45. Měli jsme totiž zatažené žaluzie, tak jsme si mysleli, že je tak 6 ráno. Norik nás informuje, jak Klára přežila první šok z toho, že zůstala v Mexiku úplně sama. Protože je to ale holka šikovná, se základní znalostí španělštiny, poradila si dokonale a náš rezervovaný hotýlek v Ciudad de Mexiko našla a zabydlela. Norik vstával první a šel si koupit kartáček na zuby, protože se rozhodl, že si nevybalí batoh. Měli jsem je totiž z Prahy zabalené do igelitu a je pravda, že když Norik nepotřeboval oblečení, bylo ekonomičtější koupit si za 1.20 eur kartáček než si nechat znovu za bůhví kolik eur balit batoh. My všichni ostatní jsme bohužel potřebovali oblečení. Rozhodli jsme se totiž, že si prohlédneme Paříž i přesto, že jsme měli oblečení pouze do Mexika – tedy letní a v Paříži bylo dost pod nulou. Vytahujeme tedy z batohu všechno oblečení, které jde vrstvit. Dáša s Edou nám šli koupit do obchodu kromě snídaně i silonky pod kalhoty. V 10.30 po krátkém přemlouvání Míši vyrážíme do centra Paříže. Zima je pořádná, ale jdeme rychlým tempem, takže zatím do docela jde. Cesta od hotelu je ale dost namrzlá a neposypaná, dá nám tedy dost námahy nespadnout. Viděli jsme 2 lidi dost ošklivě spadnout. Při první vhodné příležitosti jsme si my ženský koupily tři stejný čepice )) Prvním cílem bylo Sacre Coeur. Jdeme krásnou typickou pařížskou čtvrtí MontMartre. Po cca hodině už je nám dost velká zima, tak jdeme do Brasserie na čaj a kávu. Ochotná obsluha nám hned spojila stoly a teď už si jen vychutnáváme výbornou kávu a čaj – ovšem jen do doby než začali zavážet zboží a tím pádem i větrat. V mžiku byla v kavárně téměř stejná teplota jako venku, takže rychle dopíjíme původně horké a teď už ledové nápoje a pokračujeme v cestě. Účet 20 eur. Po krátké ztrátě orientace si Dáša procvičila svou už trochu zapomenutou znalost francouzštiny a zeptala se kolem jdoucí černošky, kde je Sacre coeur. Ta odpověděla – doslova – „Sacre Coeur? to v Paříži nemáme“ ) tak jsme pochopili, že si sami asi poradíme líp. Sacre Coeur jsme nakonec našli. Vystoupali jsme xxx schodů, ale stálo to za to – nádhera. Jen ta zima byla všudypřítomná. Trošku se zahříváme uvnitř. Je to fakt krása. Zrovna probíhá mše a když jsme vešli do kostela, tak nádherně zpívali. Škoda, že za chvilku začalo kázání, jinak bych tam možná seděla a poslouchala doteď. Po prohlídce pokračujeme dál. Další cíl – NotreDame. Asi po půl hodině cesty usuzujeme, že je čas na oběd. Stavujeme se v prvním bistru a jsme móóóc spokojený. Dali jsme si cibulačku, steak, víno, čaj, kafe, crem brulle a vše bylo vynikající. Za 5 lidí útrata 93 eur. Vyšli jsme z restaurace a zjistili jsme, že se rozhodně neoteplilo, spíš naopak. Je tedy čas na panáka. V nejbližší nápojárně si kupujeme 2 placatky. Calvados do nás zahučel okamžitě, rum jsme si nechali na horší časy. A že přišly. Byli jsme postrojení jak strašáci a vypadali jsme v městě elegance jako zmrzlí bezdomovci. Takhle si nikdo z nás výlet do Paříže nepředstavoval. Když se Dáša opět zeptala na cestu, byla dost odbyta – od té doby už se nezeptala. Notre Dam nás – nebo aspoň mě – doslova uchvátil. Už si ani nepamatuju kdy jsem viděla něco tak obrovského, impozantního a nádherného. Zůstala jsem aspoň pár minut stát s otevřenou pusou a nechápala, jak toto někdo dokázal postavit. Navíc se projevila první výhoda mimosezónní zimní návštěvy Paříže, místo obvyklé dvouhodinové fronty tam bylo jen pár lidí, takže jsme šli dovnitř okamžitě a zadarmo. Další plán – Louvre. Libujeme si jak hezky spojíme příjemné s užitečným, zahřejeme se a budeme mít celé odpoledne na dokonalou prohlídku galerie, kde nikdo z nás ještě nebyl. Ovšem když jsme dorazili ke vchodu, oznámili nám, že Galerie Louvre je v úterý zavřená. Jak jsme zjistili později, v Louvre mají sanitární den každé úterý. Smůla pokračuje. Dost nás to otrávilo, tak okamžitě vypíjíme druhou placatku a přemýšlíme co dál. Protože teď už jsme totálně zmrzlí úplně všichni – k mému překvapení i otužilý Norik – volíme jako další způsob dopravy metro a vlak, kde je teplo. Lístek – 1.20 eur. Po krátkém zkoumání místních tras jsme dorazili k Eiffelovce. Všechny nás – kromě Norika, který už tu byl – překvapila svou ohromností. Je opravdu ještě mnohem větší, než se z fotek a televize zdá. Eda chtěl jet nahoru, ale my ženský už jsme byly tak zkřehlý, že jsme se návštěvu Eiffelovky rozhodly nechat na příští – tentokrát snad už plánovanou a teplejší - návštěvu Paříže. Jdeme pěšky na Invalidovnu a odtud už se chystáme domů. Máme za to, že už to pro dnešek stačilo. Na přestupní stanici se nám nepodařilo dostat do přecpaného metra, tak jsme se rozhodli pokračovat pěšky, byly už to jen dvě stanice. Máme toho už všichni opravdu plné zuby a zima už je téměř nesnesitelná. Poklusem zdoláváme vzdálenost cca 3 km asi za čtvrt hodiny. V supermarketu jsme si ještě nakoupili víno a dobrůtky k večeři a cca v 18.30 už nás čeká jen vysněné teplo provizorního domova a vynikající večeře. Dáša odpadla asi v 20.00, Eda chvilku po ní a náš pokoj kouká na TV. Program je odměna za dnešní den, dávají Amélii z Montmartru, takže ani nepotřebujeme češtinu ) Slyším, že Norik na palandě nad námi už taky spí. Teď když už jsem v teple v posteli, tak myslím, že jsme si dnešní den až na tu příšernou zimu moc užili. Paříž opravdu stojí za vidění, ale v jiném ročním období nebo aspoň v odpovídajícím oblečení. Zprávy od Kláry – je v pořádku a dokonce vyrazila i sama poznávat mexické hlavní město. Aspoň nám bude dělat průvodkyni, až dorazíme – jestli dorazíme. Zítra odjíždíme taxíkem v 7.30 z hotelu a v 10.30 bychom měli letět. Všichni doufáme, že tentokrát už celá cesta proběhne bez nejmenších problémů.

7.1.2009

Vstáváme v 6.30. Norik šel dolů na snídani, my dojídáme dobrůtky od večeře. Poprosili jsme recepčního, aby nám zavolal taxi a před půl osmou jsme připraveni k odjezdu. Taxi přijíždí na čas, jen se objevila malá komplikace, protože mu asi recepční neřekl, že poveze 5 lidí a měl jen 4 sedačky. Naštěstí měl ještě jednu sedačku sklopenou vzadu, takže jsme se nakonec krásně vešli. Taxík byl ještě levnější, včetně příplatků za zavazadla – 45 eur /z toho byl příplatek za zavazadla 9 eur/. Na letišti jsme v 8.00, tedy dvě a půl hodiny před odletem. Mysleli jsme, že to bude dostatečně dlouhá doba, ale dost jsme se spletli. Na check in už je obrovská fronta a místo, kde mají balit batohy je zavřené. Čekali jsme asi hodinu, než jsme se dostali k přepážce. A zase problém. Nezdá se jim naše elektronická rezervace, kterou nám vystavili v pondělí jako potvrzení náhradního letu. Vypadá to fakt blbě a Míša už trochu panikaří. No už to řeší nejmíň půl hodiny a už jsou značně nervózní tři paní za přepážkou, lidi za námi ve frontě a my samozřejmě nejvíc. No nakonec to nějak vyřešily, ale sami z toho byly tak hotové, že mi málem poslali pryč batoh bez označení. Jen tak tak jsme je zastavili. Jelikož s námi byl na check in i let do Číny, hrozilo reálné nebezpečí, že můj batoh skončí někde v Pekingu. Ale batoh je zachráněn, označen a my s palubními lísky, které velmi netradičně nemají určená místa, běžíme na pasovou kontrolu. A tady je opět fronta, ve které jsme strávili dalších 20 minut. A další úprk k prohlídce. Přes počáteční časovou rezervu to máme jen tak tak. Jedeme letištní dopravou, kterou bych přirovnala k něčemu mezi vlakem a metrem. Letiště CDG je opravdu neskutečně rozlehlé letiště. U detekčních rámů už naštěstí fronta není a poklusem k boardingu, který má už 10 minut probíhat. Ale jak jsme předpokládali vzhledem k velkému množství lidí a komplikací – nestíhali a boarding ještě nezačal. Tak si aspoň zkoušíme říct o přidělení míst a dopadlo to perfektně. Paní byla moc ochotná a sedíme 3 a 2. U vstupu do letadla ještě přesadili Norika, takže Dáša a Norik sedí zvlášť, ale kousek od nás a Míša, Eda a já sedíme společně na trojce. S hodinovým zpožděním – v 11.30 – odlétáme. Letadlo je pěkný, hodně místa, jen brzy došlo pivo, tak to Edu moc nepotěšilo. Na začátek letu nezbytný panák /tequila, whisky/ a pak dobrý oběd. Téměř v zápětí - v 18.00 večeře. Začínají mi otékat nohy a dost to bolí, hlavně nárty. Nevím co s tím, ještě nikdy se mi to nestalo, ani při cestě do Ameriky. Sundala jsem si poměrně těsné ponožky a snažím se to rozhýbávat. Doufám, že to není nic vážného. Je 20.00, takže jsme asi někde nad Floridou. Obsluhu jsme na začátku přechválili, od 18ti hodin už jsme je neviděli, takže už máme celkem žízeň. Asi jim půjdeme říct o vodu. Je 23.55 a klesáme. Myslím, že přistaneme přesně v 0.00 evropského času, tedy v 17.00 mexického. Venku je světlo a mě se chce pěkně spát. Je přesně 0.05 a dosedáme. Teplota je 26 stupňů, nádherně jasno, po smogu ani památky. Všechny procedury na letišti probíhají v pohodě. Odevzdáváme nejdřív imigrační prohlášení, pak celní, zmáčkneme tlačítko, všichni máme zelené, takže můžeme bez kontroly vyrazit. Klára na nás už hodinu čeká a jak okamžitě zjišťujeme, perfektně se tu za ty dva dny zorientovala. Sehnala nám taxi pro 6 lidí – zřejmě na černo, protože jsme si nekupovali nezbytné taxi kupóny, ale cena je docela slušná. 270 ps. Už cesta z letiště je zážitek. Je tady úplně jiný svět. Všude různé krámky, tržnice, hluk, nepořádek, palmy atd. Hotel díky Kláře nacházíme bez sebemenších problémů. Bez ní bychom měli určitě problém, protože hotel je sice úplně v centru, asi 100 m od Zócala, ale v zapadlé slepé uličce, kterou nikdo nezná. Jedeme přes Zócalo a jsme v šoku. Uprostřed je kluziště na bruslení, bobová dráha, vánoční strom a obrovská barevná vánoční výzdoba přes všechny domy na náměstí. Vypadá to tu jako u kolotočů. Hotel jsme měli zarezervovaný z Čech, z venku vypadal dost chudě, omšele a špinavě, ale vevnitř byl moc hezký a čistý. Dostáváme pokoj pro 4 v přízemí. Jsme z toho, vzhledem k okolí trochu nervózní, ale na oknech jsou mříže, tak to snad bude v pohodě. Klára s Norikem bydlí nahoře. V 19.00 místního času jdeme na večeři a pivo do Café popular – příjemná kavárno-restaurace vedle hotelu. Jídlo je dobré, mexické a je ho hodně. Eda se najedl jen ze zbytků. Dávám si zde mou první mexickou Aztéckou polévku. Vynikající. Útrata za 6 lidí – 350 ps. No a protože je jsou 3 hodiny ráno našeho času máme toho tak akorát dost – je čas jít spát. Míša, Dáša a já jsme šly, Eda s Norikem a Klárou jdou na Zócalo na tequilu – první v Mexiku. Prý byla dobrá.

8.1.2009

Samozřejmě, že všichni od tří ráno mexického času nespíme. Máme sraz v 8.00 na snídani v Café popular. A ráno se ukazuje první, ale zato dost výrazný nedostatek našeho hotelu. Už včera se Míša sprchovala ve vlažné vodě, ale dnes už teče jen úplně ledová. Jelikož už si musím umýt hlavu, je to dost utrpení. Jdeme na snídani a poradu. Dnešní program – Ciudad de Méxiko. Snídaně je vynikající. Vajíčka s chorizem, mexicana nebo se špekem, fresh, čaj a káva. Sklenička fresh – 12 ps. Kafe cca 10 ps. Vajíčka na různý způsob s fazolovou pastou vypadající jako h….o, ale moc dobrou  - 30-40 ps. Po snídani vyrážíme na Zócalo. I ve dne musíme zkonstatovat, že mexický vkus vánočně zdobit moc nechápeme. A když jsem pak v katedrále viděla Betlém, který blikal barevnými žárovičkami a uprostřed bylo svítivě zelené dětské auto, měla jsem dojem, že to je nějaká parodie. Ale asi to mají tak, že do Betléma dávají své nejoblíbenější věci, tak tam asi tvůrce Betlému přinesl oblíbené auto. Na Zócalu je opravdu obrovské kluziště a umělý kopec, s navezeným pravým sněhem, na kterém malí i velcí mexičané bobují.Vzhledem k tomu, že je uprostřed to kluziště a výzdoba, tak bohužel neuvidíme tradiční a známý obřad sundavání obrovské vlajky ze stožáru uprostřed náměstí. Ale to co jsme na Zócalu viděli my, vidělo asi málo turistů, takže to stálo za to. Při prohlídce náměstí najednou zastavují dopravu, tak se snažíme zjistit co se děje a zřejmě zde natáčí nějaký akční filmu nebo reklamu, protože tam točí nějakou honičku aut. Na náměstí je v době naší návštěvy opravdu veselo. Jdeme se podívat do známé a krásné Katedrály na náměstí, ve které měli v roce 1968 v době olympiády v Mexiku velkou a slavnou svatbu naši úspěšní olympionici Věra Čáslavská a Josef Odložil. Po prohlídce náměstí a Katedrály, se jdeme na C. D. Mexico podívat z výšky a to konkrétně z Torre de Latinoamericana. Má 42 pater a výhled na nikde nekončící město je úžasný. Ale i když se nám dole zdálo, že je krásně jasno, z výšky je jasné, že pověsti o smogu v mexickém hlavním městě nelhaly. Hory na okrajích města nejsou vidět vůbec. Vstup na věž je 50 ps. Prošli jsme i krásný blízký park a pak jdeme hledat vyhlášené náměstí noční zábavy Plaza de Garibaldi. Chtěli jsme si ho omrknout ve dne a večer si tam jít užít živé muziky, mexické atmosféry a dobrého pouličního jídla. Bohužel, náměstí je v rekonstrukci, je celé rozkopané, takže jedna z věcí na kterou jsem se v mexickém hlavním městě nejvíc těšila nevyšla. Tak třeba příště  Smutek jdeme zapít do blízké typické kantýny. Cerveza de baril (točené pivo) je vynikající. Dvě malé a jedna velká – 13 ps. Je poledne a velmi výrazně se oteplilo. Jdeme se tedy domů převléknout. U hotelu se jdeme s Edou podívat do dvou numismatických obchodů. Napadlo mě, že mince a bankovky z ČR by mohly být pro Mexičany exotika a že by Eda mohl za české mince sehnat nějaké, které mu ve sbírce chybějí. Bohužel o české mince nikdo nestál, tak si Eda koupil aspoň pár nedostatkových bankovek za pesa. Je jedna – takže čas na oběd. Vybíráme fast food v hostelu na Zócalu (těstoviny a hamburger) – neurazilo ani nenadchlo. Útrata 250 ps. Další cíl našeho putování po hlavním městě je park Chapultepec. Seznamujeme se s místním metrem, je fajn, čisté a zaujali nás obrázky u každé ze stanic metra – prý pro negramotné. Ale i nám obrázky pomáhají se zorientovat. Jednou přestupujeme a po pár stanicích vystupujeme přímo u parku. Je to krásný a obrovský park s velkým jezerem – něco na způsob newyorského Central parku. Na kopci je zámek rakouského panovníka Maxmiliána, který v Mexiku žil. Je hodně podobný našim zámkům z dob Rakouska Uherska. V parku jsou všude stánky a spousta lidí – takový jarmark . Ale oproti našim jarmarkům tam nikde neprodávají alkohol. Ani pivo. Na pivo jsme museli mimo park. Metrem jedeme i zpátky, ale vystupujeme o stanici dřív, abychom nemuseli přesedat. Ale ukazuje se, že to nebyl moc dobrý nápad, protože jsme zabloudili. Po neuvěřitelně dlouhé ulici – Calle de Bolívar jsme šli asi hodinu na druhou stranu . Aspoň jsme si pořádně prohlédli i širší centrum. V mexickém hlavním městě je jedna zajímavá věc. Všude kolem širšího centra jsou ulice a celé čtvrtě a bloky, kde prodávají jen jeden druh zboží. Takže třeba na Zócalu a v přilehlé ulici jen šperky, od Plaza de Garibaldi až k 5. de Mayo jen svatební šaty (to byla snad největší čtvrť- asi půl hodiny pěšky) a pak zase potřeby pro kutily, pak hudební nástroje nebo sportovní boty nebo autoservisy atd. Myslím, že to je celkem praktické. Pokud Mexičan v hlavním městě potřebuje něco konkrétního, ví přesně kam jít a nemusí obíhat celé město. Po cestě zpátky – už správným směrem – jsme v supermarketu nakoupili večeři a tequilu. Totálně vyřízení a uťapkaní s myšlenkou na to, že v ČR jsou dvě hodiny ráno, dorážíme v 19.00 místního času na hotel. Po večeři a ošplouchnutí ve studené vodě (teplá stále neteče) jdeme spát. Zítra sraz v 7.30 na snídani a pak společný program – Teotihuacán.

9.1.2009

V půl osmé se podle plánu scházíme na už tradiční výborné snídani v Café popular. 3x vejce na různý způsob, ovoce, 3x fresh, 2x kafe a 2x čaj – útrata 224 ps. Pak rychle na metro a s jedním přestupem dorážíme na konečnou – Indio Verdes. Na této zastávce je autobusové nádraží, odkud jezdí autobusy nejen na Teotihuacán. Je tady obrovský blázinec, všude spousta lidí, ale naštěstí v obrovském množství autobusů celkem brzy za pomoci vyvolávačů nacházíme ten, co jede k pyramidám. Cesta byla delší než jsme předpokládali – asi hodinu a půl. Asi proto, že jsme nejeli po dálnici, ale předměstím a různými malými vesničkami a vymetali jsme snad všechny zastávky v okolí. Jeli jsme tak dlouho i kvůli retardérům, které byly snad na každých 10ti metrech. Ale byl to zážitek – takový poznávací zájezd po okolí hlavního města. Aspoň z autobusu jsme si udělali malý obrázek o životě chudé a střední vrstvy obyvatel C.D. Mexico. Po desáté hodině dorážíme na místo a po krátké frontě na vlezné už jsme jen ohromeni. Zážitek z Teotihuacánu se nedá popsat, tak snad jen věcné info: Zdoláváme vše co můžeme, Pyramidu Slunce, Pyramidu Měsíce i Quetzalcuatl. Je to celkem zabíračka, protože schodů je hodně a každý z nich je dost vysoký. Ale v pomalém tempu a s přestávkami se to dá celkem v pohodě zvládnout. Jediné co nám tady hodně chybí, je voda. U vchodu píšou, že se dovnitř nesmí brát, ale my to riskneme a nikdo není proti. Ale stejně nám nestačí. Nikde v areálu ji ani nesmějí prodávat a ve vedru a při tom výkonu je spotřeba vody dost velká. Naštěstí jsme narazili na jednoho indiána, který ji tajně vedle suvenýrů prodával. Tak nás zachránil. Voda se dá koupit jen v jednom malém obchůdku u vchodu (10 ps) ale stejně se oficiálně nesmí vzít dovnitř. To nemají moc vymyšlený, protože bez vody se tam vydržet fakt nedá. Indiánů je tam všude opravdu hodně a nabízejí moc hezké suvenýry. Samozřejmě, že nemůžeme odolat a každý s nás si něco koupí. Mají na nás takový fígl, nabízejí krásné sošky a stříbro za jeden dolar a když se otočíme, tak už se jich nezbavíme. Samozřejmě, že za dolar nic nekoupíme, ale dá se s nimi celkem dobře smlouvat a konečné ceny jsou na evropské poměry velmi výhodné. Příklad – Dáši soška Montezumy – původní cena 21 dolarů, konečná 5 dolarů. Po chvilce nás to smlouvání a nakupování začalo bavit a kdyby nám to nebylo blbý, že to je naše první nakupovací příležitost, utratili bychom tam tak jednou tolik. Ale stejně bychom to všechno neměli kam dát. Škoda, že smlouvání nefunguje i u nás. Koupili jsme si sombrera, sošky, přívěšky a stříbrné šperky. Na cestě zpátky se mnou v autobuse navazovala kontakt asi devítiletá mexická holčička, která seděla přede mnou. Dávala mi poslouchat hudbu ze svého ipodu, trochu jsme si povídaly a nakonec mi dala malinkou samolepku a já jí českou dvacetikorunu. Z nádraží opět pokračujeme metrem a v metru zjišťuju, že mě nová kamarádka rozhodila natolik, že jsem v autobuse zapomněla mobil. Tak to jsem dost v šoku a jako už mnohokrát jsem si od sebe vyslechla spoustu nadávek, jak jsem blbá a nenapravitelná.. Nemám se sebou moc jednoduchý život a jedinou jistotu, kterou mám, že to je na doživotí a bude hůř  Ještěže telefon byl už starý a doma jsem si v předtuše své blbosti zálohovala do počítače všechna data. Po příjezdu do centra nacházíme moc pěknou restauraci a protože jsme už dost hladoví nenecháme se dlouho lákat. Jídlo bohužel není nic moc. Dáša si dala polévku, už nevím přesně jak se jmenovala, ale je to normální naše držkovka a ze všech jídel si asi Dáša nejvíc pochutnává právě na ní. Po večeři jdeme na Zócalo do internetové kavárny nahlásit všem doma průběh pobytu a hlavně ztrátu mého telefonu. Dnes je pátek, takže na Zócalu to žije. Hudba, tanec, suvenýry a do toho ta barevná kýčovitá vánoční výzdoba – no prostě hukot. Takže si krátce projdeme večerní město – stojí to za to – a po malé poradě na pokoji u tequily jdeme asi v půl jedenáctý spát. V ČR je 5.30 ráno a my zdaleka ještě nežijeme v mexickém čase, myslím, že teď jsme tak někde mezi. Zítřejší plán – opět snídaně v 7.30 a pak výlet na Popocatepetl.

10.1.2009

Noc byla strašná. Pochopili jsme, co je pátek v mexickém hlavním městě. To samé co na jihu Evropy, jen o dost decibelů hlučnější. Jsou tři ráno a stále nám někde v bezprostřední blízkosti duní diskotéka. Žádná místní mexická muzika, ale brutální techno. Ty bubny budu slyšet hodně dlouho. Je půl čtvrté a bubny ustaly. Hurá, jde se spát. No radovala jsem se předčasně, jelikož pořád ještě nejsme srovnaný s časovým posunem, po páté už jsme zase vzhůru. No snad to dnes nějak přežijeme. Ráno konečně poprvé teče pořádně teplá voda a dokonce i proudem, tak si to opravdu vychutnáváme. V noci a ráno tady v tuto dobu totiž žádné velké teplo není, spíš zima, takže lézt ještě do studené vody se moc nedá. Po tradiční výborné snídani vyrážíme metrem na autobus do Amacamecy. V 9.15 odjíždí autobus a v 9.45 jsme na místě. Amacameca je výchozí bod pro cestu do národního parku Iztá-Popo. V tomto městě si musíme vzít nějaké taxi a získat povolení na vstup do parku. Máme trochu problém najít turistickou kancelář, nemají to moc značené. A jak tak bloumáme a hledáme, odchytí si nás místní černý taxikář a nabízí svezení do parku. Snažíme se mu vysvětlit, že chceme nejdřív povolení a on nám pořád vysvětluje, že ho nepotřebujeme. Když pochopil, že si budeme stát na svém, odvedl nás do turistické kanceláře, za což jsme mu byli vděční, protože bez něj bychom ji asi těžko našli. Celou cestu si nás hlídal a neustále se po nás otáčel, aby nás náhodou neukradl jiný černý kolega. V kanceláři nám za 20ps vydali povolení ke vstupu do národního parku a pak si nás taxikář za neustálého bedlivého dohledu odvádí ke své dodávce. A za chvíli už máme šanci seznámit se s jeho vozem. Mám pocit, že jsme všichni ochotní se vsadit, že toto auto (dá-li se to tak nazvat) nás do výšky 3650 m nedoveze. Dovezlo. Asi po půlhodinové cestě za 30 ps na osobu jsme u vojenského kontrolního stanoviště Paso de Cortés. Odtud se pořádají pěší výstupy na Iztu, na Popocatepetl se nesmí. Jelikož nám tento dvoudenní výstup nedovolují časové a možná ani fyzické možnosti, vystoupáme jen na menší kopec proti Popocatepetlu a pak už jen fotíme, procházíme se všudypřítomným šedým lávovým prachem a kocháme se výhledem na obě překrásné sopky. Klára si dala za cíl vidět vzácného lávového králíčka, který žije jen tady, ale bohužel je jako většina zvířat plachý, takže je k vidění jen brzy ráno a večer a asi ještě musí mít člověk štěstí. Našli jsem jen jeho chlupy a bobky  Na 15.00 jsme se domluvili s naším dvorním taxikářem, že si nás tam zase vyzvedne. Je přesný a my vyrážíme zpátky do Amacamecy (2480 m. n.m.) Máme hlad, tak se snažíme najít nějaký bar nebo restauraci, abychom si dali nějaký dobrý oběd. To se bohužel nepodařilo, je to k nevíře, ale nic vhodného nenacházíme. Jdeme si tedy do obchodu koupit aspoň sendvič. Klára s Norikem si na trhu koupili ovoce a oříšky. Při čekání na autobus jsem se na zastávce opět skamarádila s malou mexickou holčičkou (cca 5 let.) Ta se pak rozhodla, že s námi stráví celou cestu zpátky. Rodiče sedí vepředu a my s holčičkou na zadní pětce. Holčička je pěkné číslo, takže chápu, že rodiče jsou rádi, že ji někdo aspoň na chvíli zabaví. Je sice trošku zmatená, že mluvíme jinak a že jí nerozumíme, ale i tak si s námi (teda hlavně s Edou a Míšou) vyhraje. Na Tapu – což je hlavní luxusní autobusové nádraží v C.D.Mexico si kupujeme na zítřek lístky do Oaxacy. Chtěli jsme jet už v osm, protože čas strávený v Paříži nám ubral čas v Oaxace, ale bohužel už není místo. Kupujeme si tedy lístky na 9.00. V internetové kavárně se snažíme najít a zarezervovat ubytování v Oaxace a v Puertu Angel a taky najít telefon na rezervaci SianKaan. Nic se nám bohužel nepodařilo zarezervovat, nějak jim ty stránky moc nefungují, ale získali jsme aspoň nějaké tipy, tak snad se chytneme. Je poslední večer a noc v mexickém hlavním městě, vyrážíme tedy všichni společně na večeři do krásné stylové restaurace Tacuba. Klára s Norikem už tam byli den předtím, tak ji doporučili. Je to tu moc hezké a jídlo tentokrát moc dobré. Dáše ale zatím bohužel v Mexiku (kromě té držkovky) v podstatě nechutnalo nic. Musím ale říct, že i přesto, že mi to dnes chutná ,jsme my ženský z mexické kuchyně zatím spíš zklamané. Asi nám spíš víc chutná mexická kuchyně v Evropě. Mexičani totiž maso nenakládají a téměř nekoření, jen je namáčejí do pálivých omáček, takže chuť jídel je spíš chudší než u nás. Po návratu z večeře musí samozřejmě následovat válečná porada u tequily a asi ve 23.00 jdeme spát.

11.1.2009

Vstáváme v 6.30, balíme a jdeme si do obchodu koupit jídlo a pití na cestu. V 8.00 vyrážíme s plnou náloží (velký batoh na zádech, malý na břiše) metrem na Tapo. Tady opět všichni žasneme nad tím, jak může vypadat autobusové nádraží v hlavním městě a první co nás napadne je srovnání s pražským nádražím Florenc a myšlenka podle čeho se asi pozná civilizovaný národ. Myslím, že by všichni z Florence měli jet do C. D. Mexico na zkušenou. Co nás nejvíc překvapuje je skvělá organizace - odbavování zavazadel jako na letišti, všechno výborně značené atd. a pak čisté a příjemné prostředí, úroveň občerstvení – všude čerstvé ovoce, šťávy, sendviče, hamburgery, hotdogy atd. Vše dávají do praktických krabiček s plastovými příbory, které si můžeme vzít do autobusu. Koupili jsme si ovoce, sendviče, hot dog a fresh. Je 13.30 a máme za sebou čtyři a půl hodiny cesty luxusním autobusem. TV, záchod, spousta místa a klimatizace jede naplno. Až je mi trochu zima, protože venku poprvé nesvítí slunce. Cesta je krásná, jedeme po dálnici přes Pueblu vysoko v horách. Všude je spousta kaktusů a vypadá to tady jako v Mexiku  Jedeme kolem nejvyšší hory Mexika Orizaby, která měří 5760 m. Cpeme se sendvičem a ovocem a cesta je zatím moc fajn. Je 15.15 a pomalu přijíždíme do Oaxacy. S jednou krátkou přestávkou cesta opravdu trvá plánovaných šest a půl hodiny. Jsme trošku otrávení z počasí, protože je úplně zataženo a vypadá to na déšť. Do Oaxacy dorážíme na čas. Domlouváme se, že Eda s Dášou počkají u batohů a my se půjdeme zeptat do vyhlídnutého hotelu Posada De Los Angeles. Hledáme už ho strašně dlouho, popisná čísla tady na sebe vůbec nenavazují. Ptáme se v hotelech, v samoobsluze a nakonec nám radí místní taxikáři. Zjišťujeme, že jsme chodili pořád okolo. Ale hotel je evidentně mimo provoz. Tak jdeme hledat něco jiného. Bylo to celkem náročný, tak to zkrátím. Všude se to píše a já to zopakuju. S angličtinou v Mexiku nevystačíte. Dokonce ani v cestovní kanceláři. Po neustálém běhání a telefonování asi po dvou hodinách nacházíme skromný hotýlek blízko Zócala. Jsme celkem otrávení, protože na prohlídku Oaxacy nám nezbývá v podstatě žádný čas. Podle plánu jsme měli v okolí Oaxacy strávit dva dny, ale kvůli neplánované zastávce v Paříži jsme museli Oaxacu zkrátit na půl dne. A byla to škoda. Vrátili jsme se pro Edu s Dášou, vezmeme 2 taxíky (50ps/1) a odjíždíme do hotelu. První dojem je celkem šok, protože majitel hotelu nás dovnitř vede přímo přes domácí kuchyň, kde rodina v klidu hoduje, diskutuje a užívá si nedělního odpoledne. Žádná recepce, nic takového. Pravá mexická domácí atmosféra. Ale za kuchyní je už atrium a poměrně dost pokojů. Vše poměrně malé, ale čisté, barevné a útulné. Tato i další zkušenosti nás naučili, že v Mexiku se rozhodně nikdy nesmí dát na první dojem. S Míšou hned vyrážíme na druhé autobusové nádraží koupit na druhý den lístky do Pochutly, odkud budeme dále pokračovat do Puerta Angel. Druhé autobusové nádraží, pro autobusy nižších tříd, se s tím prvním rozhodně nedá srovnat. Takhle jsem si to doma představovala, že to bude v Mexiku vypadat. Všude špína, smrad a vzorky všech různých pochybných existencí. Rozhodně nám tu není příjemně, ale myslím, že nebezpečně tady není. Nebylo. Nikdo nás neokradl, nezbil, neunesl, vlastně si nás ani nikdo nevšímal. Lístky jsme bohužel sehnali jen na 7.30. Další volné místo bylo až ve 12.00, ale to už se nám zdálo pozdě. Museli jsme se totiž kromě sedmihodinové cesty do Pochutly dostat pak ještě do Puerta Angel a jelikož je to malá rybářská vesnice, nevěděli jsme do kolika hodin tam jezdí autobusy nebo taxíky. A taky si ještě budeme muset sehnat ubytování, protože se nám nepodařilo nic zarezervovat. Trošku nás dále znervózňuje informace, že do Pochutly nejede žádný autobus luxusní ani první třídy. Ale říkáme si, že třída Ordinário, kterou nám slíbili, nebude ještě snad tak hrozná, když existuje ještě třetí, čtvrtá a pátá. No není nad čím uvažovat, jinak se tam prostě nedostaneme. Večerní prohlídka Zócala z nás spláchla všechny obavy o budoucí cestování. Byl to úžasný zážitek. Oaxaca je opravdu nádherné místo, škoda, že se nemůžeme zdržet déle. Trošku závidím Norikovi a Kláře, že tady budou ještě dva dny, protože tady se na pár dní rozdělíme. Oni totiž s námi nepojedou k oceánu. Ale myslím, že tam to taky bude stát za to. Krásný dojem z Oaxacy umocňuje i průvod (fiesta), který jde večer městem. Krásné barevné kostýmy, tanečnice – fakt nádhera. Proč se průvod koná zrovna dneska nevíme. Při procházce Norik s Klárou ochutnávají místní specialitu – pražené kobylky a pak jsme si na Zócalu všimli krásné terasy v prvním patře s výhledem na celé náměstí. Usuzujeme, že to je to pravé místo na večeři a dobře jsme udělali. Večeře v této restauraci je výjimečný estetický i kulinářský zážitek. Restaurace sice patří k těm dražším (jídla od 90ti do 200 ps), ale rozhodně to stojí za to. Rozhodli jsme se, že nejvyšší čas odpočinout si od mexické kuchyně a všichni si objednáváme jídla spíše evropská. Ochutnáváme poprvé mexické červené víno, protože Mexičani nejsou zrovna vinaři a víno v Mexických restauracích moc nemají a pokud ano, je celkem drahé. Tady stojí 99 ps půllitr a je moc dobré. Dáváme si krevety, mušle, steak a těstoviny a Dáše pod tajuplným mexickým názvem přinášejí opět držky – tentokrát zadělávané po mexicku  A po večeři se loučíme s Norikem a Klárou, uvidíme se až ve čtvrtek v San Cristobalu. Oni zůstávají ještě dva dny v Oaxace a pak jedou do Tuxtly do ZOO a my jedeme pojíst trošku čerstvých ryb a vykoupat se do oceánu. Cca ve 22.00 je nejvyšší čas jít spát a sbírat síly na zítřejší cestu. Vstáváme v 6.30.

12.1.2009

Vstáváme ještě před budíkem. Edovi někdy v noci přišla sms a jelikož to má strašně nahlas, vzbudilo mě to a už jsem neusnula. Ráno mi je pěkně špatně. Nevím jestli z nevyspání nebo je to klasická cestovní bakterie, ale při pomyšlení na nejhorší přejezd mexické cesty je mi ještě hůř. Cesta by měla trvat cca 7 hodin a celá vede přes hory. Nejdřív musíme vystoupat cca co výšky 3000 m/n.m. a pak sjet k Oceánu. Při každé sebemenší námaze mám co dělat, abych obsah žaludku udržela na svém místě. Došli jsme na nádraží bez nehody a rozhlížíme se po našem autobusu. Žádný příhodný autobus jsme neobjevili. Tak se zeptáme. No a z toho co jsme se dozvěděli jsme zůstali totálně v šoku. Je to ten nejhorší autobus na celém nádraží. Žádný slibovaný záchod a třída Ordinário. Myslím, že to byla tak třída tři ze čtyř, protože pětku si představuju jako ty autobusy, kde se cestuje se zvířaty a kolují v internetovém spamu pro pobavení zhýčkaných Evropanů. Přední sklo má asi tři obrovské praskliny, takže je v podstatě celé rozbité. Nevím jakou nadpřirozenou silou ještě drží pohromadě. Při mém aktuálním zdravotním stavu, to byla druhá nejhorší zpráva po zrušení letu. A to ještě nenastartoval. No cesta se nedá moc popsat, to se musí zažít. Při každém divném zvuku jsme trnuli hrůzou a že jich bylo. Když zařadil jakoukoli rychlost, znělo to jako když převodovka každou chvíli vypadne na silnici. A při cestě v horách řadil neustále. Při každém přidání plynu a brždění bychom se s kýmkoli vsadili, že se okamžitě rozpadne. No a o posilovači řízení v tomto autobuse samozřejmě nemohla být ani řeč, takže pro řidiče to musí být neuvěřitelná posilovna. Lije z něj jako z konve a to není žádné zvláštní vedro. Tak snad nedostane infarkt. Teď už máme z sebou asi 5 hodin jízdy a tři zastávky u různých automechaniků. Každý z nich ležel vždy pod autobusem cca 15 minut a nějakým způsobem ho zřejmě uprosil, aby nás dovezl k cíli. Je to neuvěřitelné ale s dvouhodinových zpožděním dorážíme do Pochutly. Dokonce jsem za pomoci Kinedrylu a prášků na průjem ani akutně nepotřebovala záchod. Doufám, že nejhorší z celé cesty po Mexiku mám tímto už za sebou. Hned při výstupu z autobusu zjišťujeme, že změna počasí je markantní. Těžký a horký vzduch nás praštil do tváře. Tak tady se snad konečně dočkáme pořádného vedra. První naše starost je samozřejmě koupě místenek na další přejezd. Tak se jdeme zeptat odkud jezdí autobusy do Cristobalu. Nádraží chvíli hledáme, ale asi po dvou dotazech a cca půl hodince chození zjišťujeme, že je asi 50m od toho příjezdového. Kupujeme lístky na středu 20.00. Teď ještě najít internetovou kavárnu a pokusit se vyhledat nějaké tipy na ubytování v Puertu Angel. Internetové kavárny jsou naštěstí všude v Mexiku na každém rohu, tak to nebyl problém. Pomocí internetu a Lonely Planet vybíráme 3 hotely a jdeme na taxíka do Puerta Angel. Vzal nás všechny 4 i s batohy za 100 ps. Skvělá cena. První tip byl hotel El Almendro. Jdeme se s Míšou podívat a Eda s Dášou zatím čekají v taxíku, kdyby to nebylo ono. Hotel El Almendro je mírně řečeno velmi skromný. Baňos sice na každém pokoji, ale přímo uprostřed pokoje a vše hodně zašlé. Největší strach jsem před cestou do Mexika měla z prý všudypřítomných švábů a zatím nikde jsme na ně nenarazili, ale tady bych se jich fakt obávala. Tak jedeme dál. A hned druhý tip vychází. Hotýlek Gundi y Tomas je moc příjemný, čistý, barevný – no prostě paráda  Nemají bohužel pokoj s koupelnou, ale nevadí. Společná sprcha i záchody jsou pěkné a čisté. Prý se ale další noc něco uvolní, takže se možná budeme moct přestěhovat do pokoje s koupelnou. Vybalíme a jdeme se prohlédnout malou rybářskou vesničku Puerto Ángel. Hned první hospůdka na pláži se nám líbí a protože je nejvyšší čas večeřet, je volba jasná. Večeře je vynikající, je teploučko, výborné pivo, oceán pár metrů – no prostě idylka. Seznamujeme se s majitelem restaurace, mladým, hezkým a sympatickým Elieserem. Umí anglicky, tak hlavně díky Míše si dobře rozumíme. Domlouváme se, že by nás zítra jeho bratr vzal na svou loď a ukážou nám 3 nejkrásnější místní pláže. Asi ve 21.00 jdeme zpátky do hotelu. Na terásce v hamaku si dáme ještě s Míšou a Edou každý dvě tequilky na usnutí a asi v 11 jdeme spát. Na každé posteli je moskytiéra a ne na ozdobu. Míša se nenapatlala repelentem a hned je pěkně poštípaná. Ještěže tady snad malárie není. Noc opět stojí za to. Ve tři hodiny vstává místní kohout a přímo pod naším oknem kokrhá tak vehementně, že spát se už nedá. Kokrhá až do rána v téměř pravidelných intervalech a od okna už se ani nehne. Postupně se k němu přidává i další zvířena – ptáci, slepice, cvrčci, psi – no totální ZOO. Klára by si užila. Ale co, asi jsme do Mexika nejeli proto, abychom spali. Ale nevím kde vezmeme síly na další zážitky.

13.1.2009

Vstáváme cca 7.00 totálně zničení z kohoutí diskotéky, kterou Eda nazval Kohoutékou. Míše navíc začínají trošku hnisat komáří štípance. Komáři v Mexiku jsou evidentně agresivnější než ti naši. Trochu si to vydezinfikuje a zbytek snad zvládne moře. Dáme si na terase hotelu – v podstatě celý hotel jsou samé terasy  - perfektní snídani. Klasické huevos a la mexicana (míchaná vejce po mexicku), jogurt s ovocem, čaj, kafe, džus – výborné. Mezitím se jim uvolňuje pokoj s vlastní koupelnou. Není tedy na pokoji, ale hned vedle na jedné z teras, ale je jen naše. Takže je to jasný – stěhujeme se. Mě pořád není moc dobře, asi je to přece jen nějaká mexická bakterie, a po té výborné snídani je mi ještě hůř. Trochu mám z výletu na lodi strach, protože celé ráno trávím na záchodě a myslím, že zcela správně předpokládám, že na rybářské loďce záchody nejsou. Ale snad když nebudu nic jíst, nebudu ani nic vylučovat  Podle domluvy jsme v 11.00 v hospůdce na pláži u našeho nového mexického kamaráda. Dáme si pivo, protože říkal, že máme tak hodinku počkat než brácha přijde. Když už to byla tak hodina a půl, tak jsme mu řekli, že se jdeme vykoupat a přijdeme tak za další hodinu. Mexičani si hold tolik nelámou hlavu s časem jako my v Evropě a určitě jim je líp. Jdeme se podívat na konec zálivu, kde je krásná pláž mezi zálivem, oceánem a skalami. Je tady nádherně. Úžasné koupání, nikde nikdo. Jen chvilku po tom, co jsme z pláže odešli ji celou spláchl příliv. Cestou zpátky jsme tipovali, v kolik asi Elieserův bratr dorazí. Naštěstí už na nás čekal, takže to vypadá, že výlet přece jen bude. Cca ve 14.00 s Elieserem i jeho bratrem Hernandem na jeho lodi vyrážíme na moře. Hernando nezahálí ani na výletě a chytá ryby. Za chvilku to vyšlo – chytá velkou rybu, podobnou tuňákovi a samozřejmě ji hned zabil a bereme ji s sebou. Za chvíli Elieser něco vidí v moři a okamžitě skáče do vody. Chytá obrovskou želva. Trochu se bojíme, že ji taky zabije. Ale chytil ji jen proto, abychom si ji mohli pohladit a vyfotit se s ní. Takže s Míšou taky skáčeme do vody a pózujeme se želvou. Pláže které nám ukazují jsou opravdu moc pěkné a nikde nejsou skoro žádní lidé, natož turisté. Obávám se, že po těchto zážitcích se nám v narvaném Středomoří už nebude tak líbit. Na poslední ze tří pláží zakotvíme a jdeme se vykoupat. Zaskáčeme si ze skály a jedeme zpátky. Za chvíli se už bude stmívat. Výlet se moc povedl. Zakončujeme ho u Eliesera v hospůdce pivem a mezcalem a domlouváme se, že se tady ještě zítra před odjezdem zastavíme rozloučit se a pro mailovou adresu, abychom jim mohli poslat fotky. Povečeřet jdeme do hospůdky na pláži hned vedle. Nechceme večeřet u Eliesera, protože nám říkal, že jeho švagrová tam dnes večer slaví narozeniny. Zval nás sice, ale nepřišlo nám to vhodné. Večeře je vynikající. Opět čerstvá ryba – jak taky jinak v rybářské vesnici  Jen Míša si dala špagety, ale nejsou nic moc, tak nám okusuje ryby. Paní v restauraci neumí anglicky jediné slovo, ale je moc roztomilá. Je z nás hodně v rozpacích – tady totiž asi moc turistů nezažijou – ale snaží se nám i se svým kolegou nebo manželem maximálně vyhovět. Když si objednáváme vodu, zeptá se jestli chceme teplou nebo studenou. Řekli jsme, že studenou a za chvíli už vidíme jak běží do sousední hospůdky půjčit si studenou vodu, protože asi chlazenou neměla. A vše u ní je asi o půlku levnější než u Eliesera. Účet nám napíše na vytržený list z bloku písmem prvňáčka. Atmosféra v Puertu Angel se dá Evropanovi jen těžko popsat. Nejsou tu skoro žádní turisté a když už někdo, tak to jsou osamělí dobrodruzi nebo lidé , kteří sem jezdí za klidem pracovat. Psát nebo třeba malovat. Takoví bydlí i v našem hotelu. Myslím, že všichni přijeli sami a postupně se tam navzájem seznámili a skamarádili. Všichni cizinci, které tu potkáváme jsou takoví neturističtí. A místní jsou úžasní. Všude nás zvou k sobě domů a máme pocit, že by nám snesli modré z nebe. Přesně podle hesla host do domu, bůh do domu a to všechno za pár šupů. I když šupy to jsou možná pro nás, ale pro ně ty peníze mají asi jinou hodnotu. Neexistuje nemáme. Když nemají, tak to běží sehnat k sousedům a když to nemají ani sousedi, vysvětlí nám to tak pěkně, že sami dobrovolně uznáme, že chceme něco jiného.  Je to tady opravdu krásné, klidné a milé místo. Ještě bych zmínila zážitek, který to přesně vystihuje. Když jsem dnes fotila náš hotel, přišla ke mně jedna mladá Mexičanka a pořád mi něco říkala. Moc jsem jí nerozuměla. Jak máme my Evropané vypěstovanou nedůvěru k cizím lidem, tak jsem si myslela, že mi něco nabízí, že mi chce něco prodat. Tak jsem asi byla dost odmítavá. Hned vzápětí jsem se pěkně zastyděla. Z další komunikace jsem totiž pochopila, že si chce jen popovídat a ukázat mi jak žije a dozvědět se něco o mě, protože Evropanů za svůj život moc nepotká. Pozvala mě k sobě domů, řekla mi ať si to tam vyfotím, ukázala mi pokojíček své dcery, která byla ve vedlejší škole a vyprávěla mi o svých příbuzných, kteří žijí v Cancúnu. Měla to doma moc hezký, tak jsem využila její nabídky a udělala jsem tam pár fotek. Po tomto zážitku jsem si uvědomila, že budu muset svůj postoj k lidem, aspoň v některých cizích zemích přehodnotit. Po cestě z večeře se ještě stavujeme v internetové kavárně poslat pravidelné zprávy domů. A je to neuvěřitelné, ale potkáváme tu dva lidi z Velvar, což je malé město asi 10 km od Kralup. Svět je opravdu malé místo a pokud si někdo myslí, že se dá někde před někým schovat, tak já si myslím, že nedá. Naštěstí my nemáme potřebu se schovávat, tak jsme si s nimi rádi popovídali. Je 22.00 dopíjíme s Míšou na terásce hotelu tequilu a jdeme spát. Doufám, že když jsme se přestěhovali, tak kohoutéka dnes nebude nebo aspoň ne přímo pod oknem.

14.1.2009

Vstáváme v 8.00 a opět je čas balit. Do 12ti musíme vyklidit pokoj. Zvířena k ránu opět řádila, ale naštěstí ne přímo pod oknem, tak to šlo. Snídani si užíváme, trochu se obáváme, že na tak hezkém místě už nebude. Já snídám trošku dietně, protože moje zažívání ještě není úplně v pořádku. Vyklidili jsme pokoj a jdeme se na recepci domluvit, jestli bychom si u nich nemohli do večeře nechat batohy. Jak jsme předpokládali, nebyl v tom žádný problém. Jdeme na pivo k Elieserovi, ale bohužel musel odjet, tak tam je jen Hernando. Každému dal vizitku s kontaktem, abychom jim poslali ty naše společné fotky. Zbytek dne už chceme strávit jen koupáním a válením. Nejdřív jdeme na naši známou malou plážičku, ale za chvíli nám ji opět zaplavuje příliv. Stěhujeme se tedy na centrální pláž v Puertu Angel. Zní to hrozně, protože kdo někdy byl na některé z centrálních pláží některých středomořských letovisek, ví že se na takové pláži koupat opravdu nedá. Tak na centrální pláži v Puertu Angel bylo kromě nás asi 5 cizinců a pár dětí místních rybářů. Po takovém koupání se mi bude hodně stýskat. Moře je krásně čisté, teplé, jsou tu i malé rybičky a na skalách spousta krabů. A všude kolem létají hejna pelikánů a kradou rybářům rybky z udic. Je to docela zábavná podívaná. Na oběd jdeme do nejbližší hospůdky na pláži. Já i přes potíže se zažíváním riskuju krevety. Nedejte si čerstvé krevety v rybářské vesnici za 80 ps plný talíř. Míša je taky riskla aspoň v polévce i přes obavy z opakujícího se anafylaktického šoku. Eda zůstává při zemi a dává si smaženou rybu a Dáša mušle. Chtěla je původně na česneku, ale sympatický obsluhující pán (zřejmě majitel, protože tady je snad každý obyvatel majitelem hospůdky a lodi) říká, že je nemá, že má jen přírodní. Tak si Dáša objednává přírodní. Za chvíli majitel přijde i s bratrem a ptá se, jestli si je opravdu dá, že přírodní jsou dražší (130 ps) a bratr by je musel jít nalovit. Tak to už začínalo znít zajímavě. Jeho bratr opravdu za chvíli odchází směrem k oceánu. A my začínáme diskutovat o tom, jestli náhodou nebudou syrové. Tak se pomocí slovníku začínám vyptávat, jestli náhodou nejsou syrové. A opravdu. Majitel mi sdělil, že je to něco jako ústřice, ale nejsou to ústřice. A pak ve strachu, že si to Dáša rozmyslí, nás začal přesvědčovat, že je to moc dobré a zdravé a on že prý je jí pořád a má obrovský svaly a začal nám je ukazovat. Bylo to fakt vtipný. Naštěstí Dáša má ústřice ráda, tak to taky riskla. A už to nesou. Mňam. Všechno je vynikající, tak doufám, že to všichni i přežijeme bez následků. S pitím to v této hospůdce bylo taky vtipný. Na jídelním lístku měli v nabídce bílé víno, tak jsme si ho s Dášou dali, protože ke krevetám a mušlím není nic lepšího a hodí se líp než cerveza. Přinesl nám 2 veliké panáky čiré tekutiny s limetkou. Tak se ptám, jestli si je opravdu jistý, že je to bílé víno. Řekl, že jasně, že to je speciální mexické bílé víno a že je moc dobré. Tak se vzdáváme a ochutnáme. Chutná to jako tequila nebo jako ovocná pálenka. Asi nás turisty tady trošku mají za blbce. Ale nevadí, jiný kraj, jiný mrav  Vysvětlil nám to tak, že jsme to vypily a to dokonce s chutí a samozřejmě i zaplatili  Je fakt, že když jsem se na víno ptala den předtím na večeři té roztomilé paní, nabídla mi místo něj tequilu. Asi v Puertu Angel víno neznají a místo něj tam pijí tequilu. Nebo to možná byla pálenka z vína. Nevím. Po výborném obědě se ještě naposled vykoupáme do Pacifiku a pak už se jdeme do hotelu převléknout, odsolit a připravit na cestu. Něco po šesté se loučíme s domácími a pak si jdeme k Elieserovi pro tortas na cestu. Bohužel se ještě nevrátil, tak jsme se ani nemohli rozloučit. Bereme prvního kolemjedoucího taxíka do Pochutly. Stojí 70 ps, takže je ještě o 30 levnější než ten první. Za půlhodinovou cestu a čtyři lidi je to opravdu za hubičku. Při cestě jsme na semaforu ve vedle jedoucím taxíku viděli naše známé Velvaráky. Tak jsme si zuřivě zamávali. Fakt náhoda. Na nádraží jsme brzy, tak se jdu ještě podívat na internet. Je dost pomalej, ale zase stojí jen 5 ps za hodinu.  Je 20.00 a autobus odjíždí přesně na čas. Standardní mexická kvalita autobusů prvních tříd. Záchod, TV a samozřejmě nádherně čisto. Není plný, tak si zabíráme volné sedačky – 12ti hodinová cesta je přece jen dlouhá. Já jsem okamžitě usnula a asi po půl hodině v Huatulcu nastupují lidi a bohužel zrovna na moje místo. A je po spánku. Tak se stěhuju na vedlejší volnou sedačku a tam jsem celkem pohodlně přestála cestu až do Cristobalu.

15.1.2009

Do horského městečka San Cristóbal de Las Casas dorážíme na čas – v 7.00 ráno. Klára s Norikem už jsou v Cristobalu od včerejška, takže nám sehnali ubytování a koupili lístky do Palenque, tak to máme pohodlný. Akorát jsme se potkali na recepci v hotelu, protože odjíždějí do Tuxly do ZOO. Hotel San Martin je zatím na první pohled nejhezčí hotel z naší dosavadní cesty. Je tady ale hrozná zima. Po horkém vzduchu v Puertu Ángel je to celkem nepříjemný šok. Trošku jsme to čekali, protože San Cristobal je v horách ve výšce 2100 m/n. m. Ale je ještě hůř. Není to sice zima jako v Paříži, ale stejně na sebe vrstvíme všechno teplejší oblečení a vydáváme se na prohlídku. San Cristobal je jedno z nejkrásnějších městeček, jaké jsem kdy viděla. Celé vypadá jako skanzen, ale všude normálně žijí lidé. Je tu chudoba a dost žebrajících, hlavně dětí, ale vyloženě bída tu není a myslím, že už se tady poměrně dobře vzpamatovali z nedávných bojů mezi Zapatisty a vládou. San Cristobal si totiž v roce 1994 vybrali Zapatisté za jedno ze čtyř míst, kde 1. ledna zahájili revoluci a než je mexická armáda po několika dnech vytlačila do hor, obsadili tu vládní úřady. V oblasti Chiapasu a hlavně v horách okolo San Cristobalu se bojovalo poměrně dlouho, ale teď už to tady vypadá úplně klidně. Kvůli chudobě to ale prý v okolí není pořád úplně bezpečné. Bydlíme asi 50 m od Zócala, takže to máme všude blízko. Prvním místem, kam se jdeme podívat je muzeum Na Bolom. Je to nádherný dům z 19. století, ve kterém žila švýcarská antropoložka a fotografka Trudy Duby-Blom se svým manželem archeologem Fransem Bolomem. Na Bolom znamená v jazyce Tzotzilů Jaguáří dům a zároveň je to slovní hříčka se jmény majitelů. Oba se intenzivně zajímali o Chiapas a o život indiánů a pokoušeli se o záchranu roztroušeného a izolovaného původního obyvatelstva v pralesech východního Chiapasu. Dům ročně navštíví cca 25000 lidí a je plný fotografií, archeologických a antropologických exponátů a knih. Za domem je nádherná barevná zahrada. V domě je i hotel a pěkná restaurace, kde si dáváme výbornou polévku – Míša dvě - nějaká piva a první mexické víno. Tady už opravdu vypadá a chutná jako víno a je moc dobré. Dalším naším cílem byla La Galería. To je dům ze 16. století, kde kdysi žil zakladatel města San Cristobal de Las Casas, Diego de Mazariegos. Teď je tady velká výstava šperků hlavně z jantaru, které se dají i koupit, a krásná trošku luxusnější restaurace. Tady si dáme oběd. Tady nám konečně přinesli vysněné fajitas na pánvičce a vůbec všechno co jsme si dali je moc dobré. Jen trošku málo pikantní. Tak si objednám ještě salsu picante. Číšník mě upozornil, že je muy picante (velmi pálivá), ale použila jsem ji v takovém množství, jak jsem byla zvyklá obdobné pikantní salsy používat. Nic pálivějšího jsem ještě nezažila. Celá jsem zrudla, myslela jsem, že mám horečku aspoň 40 stupňů a nemohla jsem se ani pořádně nadechnout. Je fakt, že varovaná jsem byla. Naštěstí to za chvíli přejde a už je dobře. Po obědě se už jen tak couráme po městě, protože za chvíli se máme sejít s Klárou a Norikem. Klára si samozřejmě chtěla prohlédnout hlavně ZOO v Tuxtle, musela obhlédnout konkurenci , ale bohužel byla zavřená. Ale den, který místo toho strávili nakonec v kaňonu Sumidero prý rozhodně stál za to. Tam bych se taky bývala chtěla podívat, kdyby ještě bylo trochu času. Bohužel není a bohužel nemůžu být všude. V obchodě si kupujeme tequilu 100 aňos, kterou jsme si dali po obědě v restauraci a moc nám chutnala. Je to tequila, která se zatím dá koupit jen v Mexiku, protože ji nevyvážejí. A je to škoda, protože je vynikající a přitom není moc drahá. Je na ní ještě večerní sleva, takže sedmičku nakonec kupujeme za 100 ps. Výborná cena. Na pokoji ji při velmi vzrušené debatě o dalším programu a o implantaci evropského myšlení do jiných civilizací skoro celou ve čtyřech vypijeme. Samozřejmě, že nic nevyřešíme, ke kompromisu nedojdeme a tak jdeme asi ve 23. hodin po uklidňující krátké procházce po náměstí spát. Zima je v noci strašná. Zatím největší v Mexiku. Myslím, že moc stupňů nad nulou není. Ještěže mám spacák, ale ani ten mi nestačí, tak jsem si ještě vzala teplé ponožky a deku a pak teprve se mi podaří usnout.

16.1.2009

Vstáváme v 6.00. Hrůza. Balíme a jdeme na autobus. Cesta na nádraží trvá asi 15 minut. Autobus odjíždí přesně - v 7.15. Cesta džunglí je moc zajímavá – zas úplně něco jiného. Ale bohužel je pořád opravdu hnusné počasí. Mlha a nepřetržitý déšť. Tak doufám, že až dorazíme, tak se aspoň trošku vyčasí. Autobus je standardně pěkný, záchod, TV, čisto. Na autobusy první třídy je v Mexiku spolehnutí. S jednou krátkou přestávkou přijíždíme ve 13.00 do Palenque. Jak už jsem napsala, první naší povinností při příjezdu do každého nového místa, je koupit lístky na další přejezd. Takže kupujeme lístky na neděli do Tulumu. To bude náš druhý a poslední noční přejezd. Město Palenque není nic moc. Je tam jedna dlouhá rušná ulice a to všechno. Nic k vidění. Vybíráme si tedy ubytování mimo město, přímo v jednom z campů v džungli, cca 2 km od ruin Palenque. Bereme dva taxíky za 50 ps a jedeme. Camp se taxikářovi podaří najít bez problémů, takže se jdeme ubytovat. Asi po půl hodinovém hledání majitele nebo recepčního se dočkáme. Je trochu zmatený a máme pocit, že vlastně ani neví, jestli má volno nebo nemá volno. Po krátkém dohadování nás ubytuje v jednopatrové budově vprostřed džungle. Pokoj je luxusní a s koupelnou. Klára s Norikem dostávají dvoupokojovou cabaňu chatku na okraji džungle. Taky pěkná. Vůbec je to tady zase úplně jiný svět. Všude mokro, zeleno, spousta kytek, zvířat, komárů i na obrovského pavouka jsme v našem baráčku narazili. Kvůli tomuto místu sebou taháme to obrovské množství repelentů. Celý areál campu Margarita y Ed si na první pohled zamilujeme. Jsou tady asi 3 restaurace nebo spíš zahrádky s obsluhou. Největší a nejsympatičtější je Don Muchos. Mají tu velký výběr výborných jídel za příjemné ceny, dobrou tequilu a večer tu hraje živá hudba. Protože tady už je to o turistickém ruchu, tak je to o trošku dražší než třeba v Puertu Ángel nebo v C.D. Mexico, ale pořád jsou to pro Evropana krásné ceny. Kromě personálu jsou tady sice jen turisti, ale naštěstí to pořád ještě není taková tak klasická turistická oblast. Turisté sem jezdí za přírodou a památkami a ne si jen užívat volna a dělat bordel. Eda dnes má svůj den s mexickou bakterií, takže nejí, nepije a je mu zle. Tak ho necháváme odpočívat v pokoji a vyvážíme se Colectivem k ruinám. Dovnitř nejdeme, protože se platí vstup a za chvíli se bude stmívat, takže bychom si stejně nestačili nic prohlédnout. Na ruiny si vyšetříme neděli. Zpátky jdeme pěšky skrz džungli, hledáme opičky a Klára jakékoli savce, aby si je mohla odřádkovat. Jako správná zooložka si totiž počítá druhy zvířat, které kdy po celém světě potkala. Večer už je špatně i Dáše, tak jdeme na živou hudbu do Don Muchos jen s Míšou, Klárou a Norikem. Dáme si výbornou Aztéckou polévku a samozřejmě tequilu. V půl desáté jdeme domů. Jak jsme se ale už v hospůdce obávali, spodní vchod do baráčku je zavřený. V džungli mezi pavouky, hady a brouku se nám moc spát nechce, tak házíme na okno kamínky a doufáme, že se Eda s Dášou probudí. Nepovedlo se, ale naštěstí nás uslyšela sousedka, tak šla vzbudit Edu s Dášou a my máme kde spát. Hurá.

17.1.2009

Vyrážíme v 8.00. Celou noc lilo, ale konečně jsme se všichni pořádně vyspali. Poprvé od 5.1. Dnešní program je výlet na vodopády v Aqua Azul, Aqua Clara a Misol-ha. Počasí se bohužel nelepší a tak začínáme mít obavy jak dnešek dopadne. Všichni jsme se na vodopády Aqua Azul a Misol-ha moc těšili. Bohužel pořád lije, takže to na koupání v průzračné vodě a na krásné fotky moc nevypadá. Colectivo jsme chytli asi po 10ti metrech. Klasická cena – 10 ps do Palenque. Z Palenque bychom měli pokračovat dalším Colectivem. Když v Palenque vystupujeme, napadne nás zeptat se odkud jezdí Colectiva na Aqua Azul. Nechce se nám ztrácet čas běháním po nepříliš pěkném městě. Nakonec jsme se s ním domluvili, že nás na všechna tři místa odveze osobně za 100 ps za osobu, tedy za 600 ps. A že budeme 3 hodiny na Aqua Azul, hodinu Aqua Clara a půl hodiny Misol-ha. Cena je to slušná, ale nechceme být vázáni časem, nevíme jak je to kde hezké a jak dlouho se budeme chtít zdržet. Tak jsme to s díky odmítáme, že bychom radši individuální program. No a protože za peníze není nic problém, nabídl nám, že za 800 ps nás bude vozit, jak budeme chtít. To už se nám zdá velmi výhodné, bude to bez starostí o dopravu a cena je taky celkem slušná, protože nejvzdálenější místo – Aqua Azul je cca 70 km daleko. Cesta je docela dlouhá, jde to pomalu, všude zatáčky a pořád se mění počasí. Bohužel spíš k horšímu. Je pořád zataženo a střídavě neprší, krápe, prší a leje. Pomalu se smiřujeme s tím, že totálně promokneme a že místo Aqua Azul uvidíme hnědou břečku. Naštěstí aspoň není moc zima. Jedeme kolem odbočky na Misol-ha i na Aqua Claru, ale rozhodli jsme se, že začneme na nejvzdálenějším a podle průvodců nejhezčím místě Aqua Azul. Sem přijíždíme cca po hodině a půl. Vstup platíme nadvakrát. 10 ps na osobu místním obyvatelům a 10 ps klasický vstup – asi státu nebo nevím komu. Jak jsme se dočetli, je to tady v okolí s placením všude stejné. Platí se vždy dvakrát. Aqua Azul nás příjemně překvapila. Je opravdu Azul. Voda je nádherně modrá a spousta hučících vodopádů v džungli, opravdu to stojí za vidění. Krásný zážitek. A i když je pořád zataženo, tak někteří z nás neodoláme a v celkem studené vodě se vykoupeme. A fotíme a fotíme. Něco přes hodinku jdeme podél vodopádů nahoru do kopce. Všude kolem prodávají čerstvé ovoce, šťávy a suvenýry a spoustu různého občerstvení. Koupíme si ovoce, kokos a samozřejmě nějaké suvenýry. A když vystoupáme nahoru, začíná svítit sluníčko. Tak teď je to teprve paráda. A po cestě dolů zase fotíme a fotíme to samé, ale tentokrát je vše zalité sluncem . Kromě stánků je všude plno dětí, které nabízejí trsy malinkých banánů. Taky jsme ochutnáváme, jeden trs 10 ps a jsou vynikající a nádherně voní. Skvělá koupě. Škoda jen, že pak už vůbec nic nemůžeme a další děti už musíme odmítat. I s ranní snídaní jsme tady strávili něco přes tři hodiny. Mají to ti taxikáři spočítaný. Další zastávka – Aqua Clara. Tady je to trošku zklamání, Aqua Clara nebyla clara, ale byla docela kalná. Nevím jestli je to tak pořád, ale vypadá to tak, že voda tady asi nikde není tak čistá jako na Aqua Azul. Provazový most, na který láká i Lonely planet nás zklamal. Je to normální dřevěný most s kovovým pletivem a nic adrenalinového na něm není. Podobný je třeba u Stádlece, jen trošku širší, takže po něm přejedou i auta. Tady je dlouhý a úzký. Místo kolem vody je krásně upravené, všude lavičky a pěkný přístup k vodě, ale jsme tady v podstatě sami. Jen jakási rozvětvená mexická rodinka si dopřává očistnou koupel a i tady holčičky prodávají banány. Bohužel tady jim kšefty evidentně moc nejdou. Aqua Claru zklamaní opouštíme asi po půl hodince. Poslední zastávka – Misol ha a tady je to naopak příjemné překvapení. Moc pěkný zážitek. Obrovský vodopád (35 m) a pod vodopádem mezi skálou a masou vody vede cestička. Je to zvláštní pocit tudy jít. Za chvíli cesta končí, ale mě to nedá a po kamenech se jdu podívat až na druhou stranu. Všude kolem prales, trošku to klouže a jsem totálně mokrá, ale je to bomba a hezky se k tomu hodí moderní synonymum – hustý . Voda je nádherně čistá a koupe se tu dost lidí, ale vedro rozhodně není, tak to tentokrát všichni vzdáváme. Asi po hodině se vracíme k taxiku, kde potkáme mladý pár turistů hovořících anglicky. Poté co se chvilku česky bavíme k nám přijde slečna a říká, že je Češka žijící v Anglii a je moc ráda, že nás vidí a že se s námi mohou svézt zpátky do Palenque. Kolem 17té hodiny dorážíme do Palenque. Jdeme se ještě podívat na internet na zprávy z domova a hlavně Kláře konečně konečně potvrdili naší objednávku na ubytování v rezervaci Siaan kaan. Je to na poslední chvíli, takže se nám moc ulevilo a moc se těšíme. Hned po návratu do džungle okamžitě zamíříme do naší oblíbené pralesní hospůdky. Dáváme si obědovečeři a střídavě se chodíme vykoupat, abychom nepřišli o stůl, protože je narváno. Teplá sprcha je dokonalý vynález. Od 19ti opět hraje živá hudba a opět moc hezky. Cca ve 21 jdeme domů. Míša už po koupeli nepřišla, protože ji bolela hlava, takže teď už spí. Zítra ráno musíme vyklidit pokoj, takže se domlouváme na 8.45 s batohy na recepci. Pokusíme se je přemluvit, abychom si tam batohy mohli nechat. Do Tulumu jedeme až na noc - zítra náš totiž ještě čeká výlet na ruiny pyramid v Palenque.

18.1.2009

Vstáváme v půl osmé. Noc byla opět pekelná. Někdy kolem třetí jsem totiž spadla z postele. Byl to pořádnej šok a od té doby už jsme neusnuli. Byla jsem ve spacáku a spadla jsem přímo kolenem na dlaždičky. Bolest to byla už v noci a teď ráno zjišťuju, že nemůžu moc chodit. Tak doufám, že to na pyramidách rozchodím. Den začíná moc hezky, Dáše je blbě, Edovi je blbě, Míšu bolí hlava a mě koleno. Rodinka k pohledání. Na recepci jsme se scházíme přesně. Dovolili nám nechat si tam batohy, takže jen s malými batůžky vyrážíme na hlavní silnici stopovat colectivo. Zastavuje nám asi za minutu. Jezdí jich tady opravdu hodně, vůbec není problém se k ruinám nebo do Palenque během chvilky za 10 ps na osobu. Míša s Dášou jdou pěšky, protože Míša chtěla rozchodit bolavou hlavu. My ostatní jsme nahoře za chvilku, tak si v restauraci u vchodu zatím dáme snídani. Je to ale asi ta nejhorší restaurace, kterou jsme zatím v Mexiku zažili. Asi 15 minut čekáme, než nám vůbec přinesou jídelní lístek. A další hodinu čekáme na míchaná vejce. Mezitím samozřejmě už dorazily i Míša s Dášou, takže si taky daly snídani. Dohromady jsme tedy v této restauraci strávili asi 2 hodiny a pak nám ještě napočítal colu, kterou nedonesl. Tak to si samozřejmě nenecháváme líbit. Konečně jdeme k ruinám. Vstup 51 ps. Areál je nádherný. Míša si to sice kvůli bolavé hlavě moc neužívá a já taky kvůli zraněnému kolenu zdaleka nezdolávám tolik pyramid kolik bych chtěla, ale i tak je to zážitek. Areál je obrovský zachovalé ruiny pyramid jsou v nádherné zelené džungli, dá se všude projít, všude se podívat, nahoru, dovnitř, nic není zakázané. Je to opravdu krásný výlet na celý den. Jen je potřeba se zásobit vodou, protože tu prodávají jen u vchodu a vevnitř už jsou jen indiáni se suvenýry. I tady nakupujeme spoustu krásných věcí. Nejvíc se nám asi líbí kožené mayské kalendáře. Areál má jeden vchod, kterým se dá i vyjít a pak ještě jeden východ. Stojí za to vyjít ven tím druhým východem, protože je u něj nádherný vodopád, schovaný uprostřed džungle. Den byl náročný, protože bylo celý den i celkem vedro, ale patřil k nejhezčím v Mexiku. Zpátky do campu jdeme pěšky, protože od zadního východu je to už jen kousek. Cestou ještě pozorujeme a fotíme zvířata, ale na opičku jsem bohužel opět nenarazila. Dorážíme do našeho campu Margita y Ed, jdeme si pro batohy a pak už opět do naší oblíbené hospůdky. Dáme si tradičně dobrou večeři a poprosili jsme obsluhu, aby nám zavolala dva taxiky do Palenque na nádraží. Na nádraží chvíli čekáme, ale odjíždíme přesně ve 20.00. Autobus je bohužel úplně plný, jen Eda našel pro sebe a Dášu dvě celé volné sedačky, my ostatní sedíme po dvou. Cesta probíhá bez problémů, ale spát se bohužel moc nedá. Zítřek bude krušný
návštěvníků stránky
celkem102 417
tento týden176
dnes1