Svet-Stranek.cz
Pro milovníky cestování, přírody,fauny a flory,historie a lidí.
Stránky Eduarda ANTONÍNA

Cestování po Mexiku v lednu 2009-2.díl:Pro milovníky cestování, přírody,fauny a flory,historie a lidí.

Cestování po Mexiku v lednu 2009-2.díl

20.1.2009

Budíme se tradičně brzy, s východem slunce, který pozorujeme přímo z postele. To tady opravdu stojí za to. Je to nádhera. Moře šumí, sluníčko svítí. Fakt romantika. Chtěla jsem si dát ranní koupel v moři, ale jsou v něm docela dost řasy – takhle jsem si teda Karibik nepředstavovala. A taky takhle ráno není žádné zvláštní vedro. Kolem osmé jdeme na snídani do plážové restaurace a dáváme si opět vajíčka atd. Tady v restauraci mají jednu specialitu. Jídelní lístek mají pouze v angličtině – španělský nemají, což je ve španělsky mluvící zemi už samo o sobě zvláštní, mají v něm chyby a obsluha neumí anglicky ani slovo. Asi ani ten jídelní lístek. Tak je tady domluva i nad snídaní dost těžká. V 10.30 vyrážíme dvěma taxíky do národního parku Siannkaan do osady Cesiak. Tento park už v Čechách objevil Norik s Klárou a zarezervovali nocleh. Klára tam samozřejmě jela kvůli zvířatům a my kvůli nádherné a opuštěné přírodě. A opravdu. Takhle nějak si představuju ráj na zemi. Možná, že by se tam člověk po pár dnech nudil ale dva dny tady budou určitě patřit k největším zážitkům z Mexika. Nádherné čisté moře – takhle jsem si představovala karibik, skoro žádní lidé. Ubytování na pláži v luxusních vojenských stanech na dřevěných podložkách a se slaměnou střechou kvůli teplu. Restaurace se sprchami a záchody, vše nové, krásné, čisté, malé ale stylové a útulné. Žádná betonová budova hyzdící okolí. Obsluha milá, příjemná, všichni mluví anglicky a jídlo vynikající. Noc tady nás sice vyjde na nejvíc v Mexiku – 100 dolarů pro dvě osoby, ale rozhodně to stojí za to. Dnešní den je prvním proflákaným dnem v Mexiku, ale všichni si to moc užíváme. Koupáme se, prozkoumáváme okolí, pijeme koktejly, večeříme výborné čerstvé krevety – no pohádka. Proud je tady jen v hlavní budově, takže cca v 19 hodin po večeři, když už je totální tma se scházíme na terase naší chatky a při svíčkách ochutnáváme zásoby z Oaxacy. Mezcal s červem (nikdo ho nesnědl) a mezcalito, což je typický oaxacký likér, vyráběný z Mezcalu. Obojí je moc dobrý, ale tequilla je asi lepší. Mezcal se vyrábí z uzené agáve a tequilla z vařené agáve. V Mezcalu je ta uzená chuť a vůně docela znát, takže tequilla je jemnější. Spát jdeme kolem 22.00.

21.1.09

Čeká nás dnes další příjemný relaxační den. Rozhodli jsme se ho věnovat poznávání rezervace. Eda s Dášou vyrazili po pobřeží už někdy asi v 6 ráno. Norik s Klárou si na odpoledne zaplatili za 70 dolarů výlet lodí do mangovníků, kde hnízdí spousta vzácných ptáků. Rezervace Siankaan je pro zoology nejatraktivnější právě kvůli spoustě druhů vzácných ptáků. Jiných zvířat tady moc není. Jen ryby, krokodýly a možná i nějaké opice. Já s Míšou vyrážíme na výlet po pobřeží po dlouhé výborné snídani po desáté hodině. Asi po půl hodině potkáváme Edou s Dášou, jak jdou zpátky. Cesta po nekonečné opuštěné pláži byla nádherná. Bílý písek, průzračné moře, palmy, nikde živáčka. Za půldenní cestu tam a zpátky jsme potkali jen opuštěná křesla po zřejmě nějakém večírku u malé osady (asi 5 km od nás). Osadu hlídal jakýsi člověk, který nám dovolil jen vyfotit křesílka na pláži a dál nás nepustil. A pak jsme potkali ještě asi 4 lidi na jdoucí po pláži a jinak nikde nic a nikdo. Na pláži byl občas celkem nepořádek jak moře vyplavuje věci, které zřejmě ztratili nebo zahodili turisté na Kubě  Jednoznačně nejvíc je tady bot. Kolem třetí jsme dorážíme zpátky a dáváme si výborný oběd. Po obědě se jdeme vykoupat, ale dneska není moc teplo, tak spíš pozorujeme moře a odpočíváme. Kolem půl šesté pozorujeme západ slunce a pak jdeme na večeři. Norik s Klárou se vrátili z výletu, mají spoustu krásných fotek všemožných velkých, malých a nádherně barevných ptáků. Kromě krokodýlů si Klára mohla odškrtnout dalšího savce – viděli kapustňáka, což je prý něco jako tuleň. U večeře se seznamujeme s guidem, s kterým byli Norik s Klárou na tom výletě. Je to mladej, sympatickej kluk – Migel - anglicky umí dobře, takže s Míšou se plynule baví hlavně anglicky, já se snažím lámaně španělsky a s námi oběma česky, protože se moc chtěl naučit nějaká česká slova. Tak ho naučíme pár českých slov a frází a on nám na oplátku dává tipy na výlety do jeskyní v okolí Tulumu, kam se zítra vracíme. Po osmé opět porada u nás na terase u kelímků s mexickou ohnivou vodou 

22.1.2009

Opět časné vstávání – časový posun zřejmě pořád ještě funguje. Následuje výborná snídaně na terase naší restaurace a nenáviděné balení. Batohy nám i tady dovolují nechat na recepci, taxíka zpět máme objednaného na 15.00. Hodně se ochladilo, sluníčko téměř nesvítí, pořád je zataženo. Fouká celkem studený vítr a jsou velké vlny, které s sebou přinesly i řasy. Koupání dneska nic moc, takže jsem se vykoupala jen jednou, abych se pořádně rozloučila s rezervací. Ve 13.00 jdeme na oběd, pak dáme sprchu v jemně odsolené studené vodě a v 15.00 vyrážíme zpět do campu Papaya Playa a jdeme se znovu ubytovat. Obávali jsme se, že si uvědomí svůj omyl a cabaňu se sprchou nám seberou a taky se tak stalo. Ale nevadí, už jsme si stejně na společné záchody a sprchy zvykli a vše bylo krásně čisté, takže samozřejmě neprotestujeme. Navíc stejně všude teče jen studená voda. A jelikož se ochlazení projevilo i tady, obejdeme se dnes večer asi bez sprchy úplně. Je pěkná zima a jsou obrovské vlny. A jaký moře dokáže dělat rachot si nedokáže představit nikdo, kdo to nezažil. Na terase v restauraci, kde jsme si dali večeři byla taková zima a vítr, že jsem dokonce vytáhla čepici z Paříže. Proud pořád vypadával, takže večeře po tmě byla zajímavá. Den jsme opět zakončili u lahve s tequillou. Spát jdeme sice asi v jedenáct, ale moře je tak hlučné, že se spát vůbec nedá. Hlavně se i bojíme, že nás smete vlna. Jsme totiž úplně na pláži, sice asi na dvoumetrovém náspu, ale i tak. Poprvé trošinku litujeme, že jsme si nevybrali hotel ve městě. Ale jen trošinku a jen chvilku. Protože ranní pohled z naší chatky za to opravdu stojí. Pokud nepřijde tsunami a my přežijeme.

23.1.09

Tsunami nepřišlo. Ráno je pořád ještě vítr a zima, ale moře už se trošku uklidnilo a svítí sluníčko. K snídani si dáváme tousty s marmeládou – nic jiného totiž dnes nemají. V 9.00 vyrážíme dvěma taxíky na doporučení Migela do jeskyní Achtun-che. Je to prý cca 20 km a jeden taxík stojí 200 ps. Chvíli váháme, jestli neušetříme a nepojedeme raději Colectivem, ale když to vše spočítáme, včetně taxi do Tulumu a když nám taxikáři vysvětlí, že s nimi je to lepší, protože od hlavní silnice, kde jezdí colectiva je to pak ještě pěkný kus pěšky, volíme taxi. A dobře jsme udělali, protože taxikáři měli pravdu. Na taxikáře v Mexiku se na rozdíl od některých našich opravdu dá spolehnout. Neměli jsme doposud ani jednu špatnou zkušenost. Cesta od hlavní silnice je opravdu pěkně dlouhá, odhaduju to na tak 7 km, to bychom se pěkně prošli po prašné cestě a byla by to škoda času i energie. Vstup do jeskyní stojí 300 ps. Je to celkem dost, ale když už jsme tady. U vchodu konečně vidím živou opičku. Mláďátko, ale bohužel ne ve volné přírodě ale na obojku. Vypadá, že jí to snad ale ani nevadí. Je legrační. Na začátek prohlídky nám průvodce ukazuje v klecích místní hady. Víc než půlka jich je prudce jedovatá. Ale mimo klec žádného nepotkáváme. Čekáme, že se tady budeme moct vykoupat, ale je to jen velká, hezká, krápníková jeskyně. Podobnou každý z nás už určitě někdy viděl. Aspoň jsme viděli netopýry a Klára si zase mohla odškrtnout další druh. Ale jinak – celkem dobrý, ale za ty peníze to asi nestálo. V volné džungli za jeskyní konečně i já vidím na stromě velkou, živou opici. To jsem si moc přála, opice mám ráda a ve volné přírodě jsem ještě žádnou neviděla, takže další přání splněno. Chtěla jsem ji přivolat dolů, ale opice jsou prý pěkně nepříjemná zvířata, tak jsem si to i bez Kláry raději rozmyslela sama. S taxikáři, kteří nás sem přivezli jsme se domluvili na návrat ve 13.00 a odjíždíme na čas. Necháváme se odvézt asi 4 km za Tulum směrem na Coba, kde je podle průvodce Gran Cenote a tam se prý dá koupat a šnorchlovat. Vstup je 100 ps a je to tady moc hezký, koupeme se a potápíme v průzračné vodě s barevnými rybičkami a dá i proplouvat jeskyní. Tady se nám líbí víc, i když je to tady mnohem menší, byť se to jmenuje Gran. Jelikož ale není pořád žádné zvláštní vedro a navíc kolem jeskyně je skoro všude stín, vykoupeme se jen jednou. S míšou jsme si koupili čerstvý kokos a je moc dobrý. V 16.30 se vracíme do Tulumu. Ve městě se stavujeme na výborné večeři a po krátkém nákupu – nemáme co pít  se vracíme na pláž. Den hodnotíme jako vždy u kelímků s tequillou. Moře pořád nebo už zase pořádně bouří.

24.1.09

Dnes se poprvé dělíme na tři díly. Norik s Klárou jedou do Coba. To jim celkem závidím, pyramida v Coba je prý opravdu pěkná. Ale času je bohužel málo a nemůžu být všude. Eda s Dášou si dávají odpočinkový den a vyrážejí po pláži na druhou stranu směrem od Tulumu. A já s Míšou se jedeme potápět na korálový ostrov Cozumel. Musíme jet colectivem do Playa del Carmen, takže to znamená taxíkem do Tulumu a pak cca hodina cesty colectivem za 35 ps. Městečko Playa del Carmen nás příjemně překvapuje. Po hodinové cestě kolem obrovských, luxusních a snobských hotelů jsme čekali, že toto turistické město v Caribiku bude něco podobného. Příjezd do města tedy nic moc. Příliš mnoho globalizace a civilizace na náš vkus. Ale samotné město je celkem hezké a i když je tady samozřejmě spousta turistů, je tu i hodně místních lidí. Ti na první pohled žijou svým mexickým životem, který známe už z jiných zapadlejších měst Mexika a turistů si moc nevšímají. Čím blíž k moři, tím to je samozřejmě zase horší. Míň místních a víc turistů, obchůdků se suvenýry, restaurace a sama pláž je tady celkem malá a úzká. Máme smůlu, že nám teď zrovna těsně před nosem ujel trajekt na Cozumel (v 11.00) a další jede až ve 13.00. Obáváme se, že než se dostaneme k potápění bude už zima. Jelikož je leden, ochlazuje se a stmívá opravdu hodně brzy. Po 17té hodině. Rozhodli jsme se, že využijeme jednu z obrovského množství nabídek na výlet lodí s potápěním a šnorchlováním – 300 ps za potápění na třech korálových útesech. Nabídek je tady opravdu až moc, naháněče u moře potkáváte na každém kroku, takže se vyplatí nekývnout hned na první a udělat si průzkum. K výletu si ovšem musíme ještě koupit zpáteční lístek na trajekt za 22 dolarů. Takže to vyjde celé docela draho. Snad to bude stát za to. Na pláži si dáváme oběd. Já si dala quesadillas. Míša krevety. Na trajekt je strašná fronta. Tak začínáme panikařit, že na lístku není napsáno, kterým trajektem máme jet, takže je klidně možné, že se do tohoto trajektu ve 13.00 ani nevejdeme. Tak se jdu dopředu posádky zeptat, jestli máme šanci tímto trajektem odjet, když jsme až na konci fronty. Říkají, že ano, tak jim věřím. Naštěstí trajekt sice nevypadal, ale vešlo se do něj neskutečné množství lidí a na všechny se dostalo. Cesta trvá cca půl hodiny a pěkně to houpe, takže nám začíná být asi po 5ti minutách pěkně blbě. Když vystupujeme z trajektu, oběma se nám ulevilo, že jsme cestu přežily bez úhony. Všimla jsem si ovšem, že Míša má celý osypaný obličej. Zachvátila ji panika, že je to z krevet a že má alergickou reakci. Následně na to nakazila i mě, protože při představě, že znovu dostane anafylaktický šok a já budu někde se znalostí cca 50ti španělských slovíček volat záchranku a vysvětlovat co jí je se mi udělalo pěkně špatně. Vzala si dva zertecy a vypadá to, že upadne do šoku jen z toho strachu. Jelikož jsem vrozená optimistka, doufám, že je to alergie na špinavé sedačky v trajektu, po kterých se obličejem válela, jak jí bylo špatně. Osypanou totiž má hlavně jednu půlku obličeje a to tu, na které ležela. A navíc já na tento tip alergie na drsné a špinavé čalounění taky trpím a tohle vypadá podobně. Tak tímto argumentem se snažím uklidňovat sebe i ji. Neustále se jí vyptávám, jak to tenkrát vypadalo, protože já u toho nebyla. Průběh je jiný, takže sebe už jsem celkem uklidnila, ale v jejím případě mé argumenty moc nezabírají. Což se ale nedivím, protože tenkrát jí opravdu šlo o život. Nevíme, jestli máme jet na tu loď nebo ne. Nehorší se to, tak se rozhodneme to risknout. Nevím z čeho to bylo, ale tak za dvě tři hodinky je po alergii a my si užíváme cestu malou loďkou na korálové útesy. Jak jsme se obávali, je už celkem zima, takže se nám do vody vůbec nechce. Nakonec ale samozřejmě skáčeme s ostatními. Já jsem opravdu nadšená. Šnorchlování mě baví a zatím jsem měla možnost jen ve Středozemním nebo Jaderském moři a to se samozřejmě nedá srovnat. Korály tu sice už skoro žádné nejsou, bohužel už je turisté, ale i místní skoro všechny zničili, ale je tu obrovské množství velkých, nádherně barevných ryb, které mi přímo z ruky ujídali kousky tortilly a mezi kterými jsme půl hodiny proplouvali. Míše se rybičky taky líbili, ale jinak byla celkem zklamaná, protože se potápěla v Egyptě v Rudém moři a viděla mnohem krásnější korály a ryby taky. Ale mně to stálo za to. Jen kdyby nebyla tak strašná zima. Za půl hodiny ve vodě jsme dokonale zmrzly, takže na dalších dvou místech už jsme to vzdáváme a je nás víc. Víc jak půlka lidí na loďce už do vody nevleze. Ale i to jedno místo bylo pro mě obrovským zážitkem. Asi vyrazím do Egypta, klidně budu celý týden jen šnorchlovat. Pomalu se začíná stmívat a fouká studený vítr. Dostaly jsme pivo, ale to na zahřátí moc není, tak drkotáme zuby, halíme se do mokrých ručníků a těšíme se až se na trajektu převlékneme do suchého. Zpáteční trajekt v 17.00 jsme stíháme úplně přesně, v podstatě jsme ho doběhly. Na lodi hraje kapela mexickou muziku, zrovna zapadá slunce nad mořem, jsme v suchém, je nám teplo a tentokrát nám ani není špatně. Moc hezká půlhodinka. V 19.00 dorážíme colectivem zpátky do Tulumu, dáme si večeři v té dobré restauraci, ve které jsme byli včera, k tomu nejlepší tequilu Don Julio na zahřátí a taxíkem jedeme zpátky do campu. Všichni už spali, ale nakonec aspoň Norik se přidává k dobrovolně povinnému zapití dne v naší milované chatičce, která se nám před týdnem moc nelíbila a zítra se s ní nebudeme chtít rozloučit. Sedíme po tmě, protože opět vypadl proud. Večer nám ještě spestřují dva ožralí zaměstnanci, kteří vypadlý proud nahazují asi hodinu za naší chatkou a snaží se komunikovat. Před půlnocí jdeme spát.

25.1.09

A je konec. Balení a v 11.00 odjezd z Tulumu do Cancúnu. Cesta trvá cca 2 hodiny. Silnici lemují obrovské brány do hotelových areálů u moře. Tady už to není Mexiko. Turistický průmysl naplno vyvrcholí v Cancúnu, který nás podle očekávání nenadchne. Nevkusné betonové sochy, fontány, domy, vše nové a rádoby moderní. Všude množství aut a lidí, žádné centrum a snad ani žádní Mexičané. Brzy se nám ale podaří najít hezký, levný a vkusně postavený hotel v mexickém stylu kousek od autobusového nádraží. Noc – 400 ps pro čtyři. Na pokoji konečně teplá sprcha a dokonce tu je i bazén, tak ani nejdeme hledat moře a využíváme toho, že je ještě teplo a po týdnu se konečně pořádně odsolujeme v bazénu. V campu na pláži i v rezervaci totiž tekla ve sprše jen studená a odsolená slaná voda. Teplá voda, sucho, teplo a bezvětří, to vše bylo po dlouhé době moc příjemný. Eda s Norikem jdou místo k bazénu do města. Večer společně vyrážíme na večeři a pak já s Dášou a Míšou na nákupy posledních dárků a hledat moře. Moře jsme nakonec ani nenašly. Je totiž v hotelové zóně, která je od centra Cancúnu celkem daleko, oddělená dlouhým mostem. Jezdí tam sice autobusy, ale na to už nemáme ani sílu ani čas. Centrum Cancúnu je jedna cca kilometrová ulice. Město za vidění rozhodně nestojí. Je tady všude znát, že je postavené nedávno a jen pro co největší množství turistů, kteří sem jezdí jen za koupáním v karibském moři. S Mexikem, jak jsme ho poznali my, to tady nemá nic společného. Ale při nákupech jsme celkem úspěšné, celkem levně nakupujeme vše co jsme chtěly. V hotelu potkáváme třetího Čecha za celou naši cestu. Je to takový mladý věčný student, který teď momentálně žije v Mexiku, ale za půl roku asi zase bude někde jinde Norik s Edou už spí, tak jen samy s Mísou vypijeme na terase půllitrovou lahvinku tequily a před jednou jdeme cca na dvě hodinky spát.

26.1..09

Vstáváme ve 3.00. Hrozná hodina. Poslední balení a ve 4.00 odjíždíme taxíkem na letiště. Je mi pěkně špatně. Nevím jestli z nevyspání nebo z tequily nebo z obojího, ale cesta taxíkem mi nedělá dobře. Cestu naštěstí přežiju bez nehody. Odbavení proběhlo bez komplikací, batohy jsme si nechali zabalit a na čas - v 7.05 odlétáme z Cancúnu do Cuidad de México. Po asi dvou hodinách jsme přesně podle plánu dorazili zpátky do hlavního města. Kruh se uzavřel a naše mexická cesta opravdu končí. Máme šest hodin na utracení posledních pesos za snídani a posledních dárků – kupujeme samozřejmě hlavně lahve tequily, jalapeňos, prostě vše těžké, s čím jsme se nechtěli tahat. Trochu se bojíme, aby nám to v Paříži na letišti nesebrali. Protože žádné tekutiny se na palubu letadla v EU nesmějí brát. Necháváme si to zabalit a schováváme účty. Někde to ale jen dají do sáčku a zalepí izolepou, tak nevím, jestli nám to uznají. Ptáme se taky kolik lahví můžeme dovézt do ČR, tak nám to někde zjišťují a prý 3 litry. Tak to tak každý asi máme. Uteklo to. Máme palubní lístky bez určení místa, ale na boardingu probíhá vše bez sebemenších problémů a bez zpoždění, ve 14.30 mexického času odlétáme. Cesta do Paříže je luxusní. Letadlo je poloprázdné, takže všichni máme místa v podstatě kolik chceme. Jídlo výborné, pití taky. Trošku pospáváme, ale moc to nejde. Do Paříže přilétáme tak jak máme, v 8.30 středoevropského času. Přestup v Paříži je trošku náročnější. V Cancúnu jsme dostali palubní lístky jen do Paříže, musíme tedy znovu na check in. Zase jsme se tu pěkně naběhali. Letiště CDG je snad největší a nejsložitější na světě. Míša se u check inu ještě zeptala, zda nám pak z příručních zavazadel nevezmou ty tequily, tak nám poradili, ať je dáme do dalšího zavazadla k odbavení a budeme mít klid. Moc se nám nechce, protože se bojíme, že se rozbijou. Ale nakonec to riskneme, vycpeme mikinami a tequily odjíždí. Všichni doufáme, že přežijou. Byla by jich škoda. Cesta do Prahy s ČSA byla příjemná. Je fajn po skoro měsíci slyšet česky „co si dáte k pití“ a moct česky odpovědět. Ale už jsme všichni strašně unavení, ani nemáme chuť k jídlu. V letadle nám pouštějí Pata a Mata, tak to mě taky potěšilo. V Praze přistáváme na čas v 11.40. Na letišti se ještě trochu zadrhneme u celníka. Ptá se co dovážíme, říkáme, že nic zakázaného, tak se ptá jestli tequilu. K té se přiznáváme s tím, že máme jen povolené 3 litry na osobu. Bohužel nás v Mexiku špatně informovali a smí se dovézt jen litr na osobu. Tak se mu to nelíbilo. Chvilku už to vypadalo, že nám je vezme. Bylo mi to v tu chvíli strašně líto, zvlášť když jsem si uvědomila, co všechno už chudinky přežily a jaké napodobeniny dobrých tequil za těžké peníze tady budu muset pít. Nakonec se nám ho ale podařilo ukecat a nechal nás jít. Všechno zlé ale bohužel i dobré z této cesty máme už za sebou.
návštěvníků stránky
celkem102 417
tento týden176
dnes1